Úplně nová zkušenost...

Říká se, že jaký je život, taková je i smrt. Myslím, že to platí. Přesvědčila jsem se o tom v těchto dnech, kdy umírala moje drahá maminka. Zemřela v pátek 17. února ve 14.30 hodin. Nedávno jsem o ní psala, že je to žena, která si zaslouží můj obdiv. A znovu to mohu potvrdit.

I když to nelze nějak vypsat, chci se podělit o poslední chvíle, které jsem s mamkou prožila. S těžkou nemocí, kterou měla, se obdivuhodně smířila. Vzpomínám si, jak ještě v prosinci v nemocnici, když se dověděla, jakou má diagnózu, nám všem dodávala odvahy, byla naprosto vyrovnaná a říkala, ať je to tak, jak to má být… Určitě bude vše dobré. Pomalinku slábla, přestávala jíst, chodit, pak už nemohla ani sedět, jen ležela v posteli. Ale vlastně velmi krátce, ležela jen týden. Byl to pro ni i pro mě těžký týden. Byla jsem s ní stále, bylo mi moc těžko, cítila jsem, že se blíží její odchod. Snažila jsem se jí zpříjemnit každou chvilku. Minulý týden ve středu přijala svátost nemocných, o svátku Panny Marie Lurdské přijala svaté přijímání. Byla na odchod opravdu připravena.

Postupně se u ní vystřídali na návštěvě v těch posledních dnech všichni, kteří ji měli rádi, vnoučata i pravnoučata a samozřejmě také moje sestra. Mamka byla moc šťastná, že za ní přišel i jeden z vnuků, který za ní už dlouho nebyl. Říkala: „Tak jsem ráda, že Vojta přišel…“ Jakoby na něho čekala…

Ve středu – tedy 2 dny před smrtí - se celé odpoledne se modlila: „Ježíši, Maria, Josefe, daruji vám duši…, Ježíši, pomož mi…“ Tak se modlila stále až do noci, i když už se jí mluvilo velice těžko. Bylo vidět, že prožívá nějakou úzkost. Byly jsme u ní se sestrou a modlily jsme se s ní. Předposlední noc jsme se u ní střídaly. Druhý den se zklidnila, přišel za ní otec Roman se sv. přijímáním. Bylo vidět, jak je šťastná. Sice s obtížemi, ale přijala Ježíše v eucharistii. To už byl vlastně pokrm na cestu… Pak byla obdivuhodně klidná… Ještě stále vnímala, i když už nemohla mluvit… V noci jsem se chodila na ni dívat a pořád jsem si přála a modlila se, abych u ní mohla být v té poslední chvíli.

V pátek ráno se její stav zhoršil, těžko se jí dýchalo. Běžela jsem jen vyvenčit naši Besinku a prosila jsem mamčina anděla strážného, aby byl u ní, když já nejsem doma… Přiběhla jsem a oddechla jsem si, že mamka ještě dýchá. Nemohla už mluvit. Seděla jsem u ní, držela jsem ji za ruku, svlažovala jsem její rty. Nemohla už ani polykat. Modlila jsem se u ní všechny modlitby, které jsme se spolu vždy modlily, včetně Magnificat, zpívala jsem jí tiše její oblíbené písně. Chvílemi mě zaplavoval hrozný smutek a bolest. Ale pak jsem si říkala, že nemám právo tu mamku nějak zdržovat, když Bůh ji chce obejmout ve svém náručí, když půjde určitě do lepšího…

Ještě jednou jsem jí řekla, jak moc ji mám ráda, jak moc si jí vážím, jak moc mi bude chybět. Ještě znovu jsem ji prosila za odpuštění toho, čím jsem jí ublížila. Byly to vzácné chvíle, to se prostě nedá nějak předat, to musí člověk prožít. Stále jsem ji hladila po ruce a po čele, cítila jsem, že její ruce jsou hodně chladné… Modlila jsem se Korunku, ale celou jsem ji nezvládla. Pak jsem si uvědomila, že je pátek… Řekla jsem Ježíši: „Víš co, jestli si maminku chceš vzít, tak prosím, ať je to v době, kdy jsi umíral ty, tedy kolem 15 hodin.“

Protože mamka už byla hodně bezvládná, pomáhaly mi pečovatelky z Charity s hygienou atd. V pátek v poledne jsem volala pečovatelce, která k nám chodila za mamkou celých 5 let. Obě se měly moc rády, mamka Soně pletla šálu, čepici, vždy si popovídaly. Soňa sice neměla službu, ale přišla. Mamku celou umyla, společně jsme jí převlékly postel do jejího oblíbeného povlečení… To bylo kolem 13 hodin. V tu dobu se zastavil za mamkou ještě můj mladší syn Roman. Mamka ho sice vnímala, ale už nemohla nic říct, protože dýchání se zhoršovalo. Roman měl slzy v očích, když odcházel…

Krátce před 14. hodinou se mamčin stav hodně zhoršil. Volala jsem své sestře, aby přijela. Mamka dýchala stále hůř, bylo vidět, že její srdce už nestíhá… Bylo to hodně těžké. Stále jsem ji držela za ruku a pozorovala jsem, jak její srdíčko vynechává. Kdo to nezažil, nemůže pochopit… Pak najednou vydechla naposledy… Já jsem ji přitom hladila po čele a držela za ruku. Splnilo se mi to, za co jsem se modlila, co jsem si přála – být u ní do konce. Odešla naprosto klidně, připravena, odešla do Boží náruče. V tu chvíli přišla i sestra, takže jsme u ní byly obě. I ona se ještě mohla rozloučit. Protože mamka byla připravena, oblékly jsme ji a uložily. Pak jsem rozsvítila svíčku a pomodlily jsme se společně se sestrou desátek růžence: Který z mrtvých vstal…  O mamce opravdu platí slova sv. Terezky z Lisieux: „Neumírám, ale jdu k Otci…“ Věřím, že mamka už u našeho Otce je nebo určitě brzy bude.

Tyto chvíle se nedají zapomenout. Zůstanou ve mně hluboce uloženy. Myslím, že smrt maminky – tak mně drahého a blízkého člověka, mě hodně poznamenala. Uvědomila jsem si v těch posledních dnech hodně věcí. Uvědomila jsem si, jak je důležité, aby člověk – pokud to jen trochu jde  – neumíral sám. Umírající člověk totiž vnímá vše, i když už nereaguje. Ano, poznala jsem, že mamka vše vnímala až do konce – každý dotek, pohlazení, svlažení rtů… Uvědomila jsem si také, jak je důležité, aby člověk byl smířen se sebou i s druhými lidmi a samozřejmě s Bohem. Uvědomila jsem si, jak vzácné jsou poslední chvíle s milovaným člověkem. Uvědomila jsem si, jaký dar jsem dostala v mé mamce a také v tom, že jsem jí mohla aspoň trochu oplatit to, co ona pro mě s láskou dělala celý život.

Možná to tady nepatří, ale náš pejsek Besinka stále chtěla za mamkou na postel. Když maminka zemřela a ležela na posteli, Besinka k ní skočila a ležela u ní celou dobu, dokud ji neodvezli… Ony totiž byly na sebe zvyklé, protože mamka byla stále doma a byla tedy s Besinkou pořád. V posledních týdnech se od mamky nechtěla hnout a stále jí ležela na klíně. Bylo to až dojemné, jak ji měla ráda…

Maminka nám všem bude moc chybět, hlavně mi, protože jsme spolu bydlely a sdílely jsme spolu vše, dobré i zlé. Je těžké si uvědomit, že už mě nikdy nepohladí a neosloví.Protože maminka je jen jedna... Přece ale mám úžasnou naději, že toto odloučení není trvalé, ale že se uvidíme. Moc jí přeju, že už ji nic nebolí, moc jí přeju tak krásný odchod k Bohu, moc jí přeju za její dobrotu, lásku, něhu, trpělivost, za její dobrý příklad, prostě za celý její nelehký život, ať ji Bůh hodně objímá. Vždycky mu říkám: “Bože, obejmi mamku za mě…“  A věřím, že on to rád udělá…

A co dodat na závěr? Asi to, co jsem mamince řekla ještě ten poslední den dopoledne: „Mami, ty budeš mít v nebi tolik práce, že se tam určitě vůbec nebudeš nudit…“ (i když vím, že v nebi se určitě nikdo nenudí...). Tak máme další velkou přímluvkyni a to je moc dobře. Díky Bohu za ni a za vše, co jsem v těch posledních dnech mohla prožít.