Dárky a obdarování...

Vánoce – doba, kdy obdarováváme druhé a také dostáváme dárky… Děti se na to těší nejvíce. Vzpomínám si, že jsme kdysi se sestrou dostaly od babičky k Vánocům „do výbavy“ povlečení. Byly jsme obě docela zklamané, protože tenkrát jsme to braly jako zbytečnost…  Až mnohem později jsme babičce byly obě vděčné. Dneska vím, že babička tenkrát tenhle dárek dala z lásky, protože věděla, že ho bude potřeba. Ale už to tak bývá, že člověk někdy docení dárek až mnohem později – třeba až v dospělosti…

Teď před Vánocemi jsem našla takový dáreček – přáníčko od mého staršího syna, kterému je už 34 let. To přáníčko mám schované – je tam takový nepodařený stromeček z nějaké hmoty a napsáno dětským písmem Veselé Vánoce přeje Petr. Přiznám se, že se s tím přáníčkem vracím do doby, kdy moji kluci byli ještě malí. Mám schované jejich dárečky a výtvory, protože vím, že je v tom kus lásky… A je to moc pěkné vzpomínání.

Když tak přemýšlím nad tím, jak vybírám dárky já, tak se vždycky snažím si přestavit toho druhého, koho chci obdarovat. A dárek vybírám nebo vyrábím, abych mu udělala radost. Není sice jisté, že to musí vždycky vyjít na sto procent, ale myslím, že v tom je právě ta hodnota dárku: dávat z lásky, dávat s dárkem také kus sebe. A pak vůbec nezáleží, jestli je to něco velkého nebo drahého za mnoho peněz, nebo třeba jen maličkost, ve které je ale vidět, že ten druhý na mě myslel, že mi chtěl udělat radost.

V náboženství jsem dostala od jednoho prvňáčka dáreček – dalekohled. Je to obyčejná rulička od kuchyňských útěrek, barevně pomalovaná. Filípek  dalekohled vyrobil, když byl nemocný. Pak mi ho přinesl. Mám ho také vystavený doma na skřínce, kde mám i další moc milé dárečky, které jsem dostala od jednoho člověka, kterého mám moc ráda a vážím si ho: je tam malý dřevěný krokodýl, pak hezká barevná kočička z keramiky a letos k nim přibyl ještě roztomilý medvídek a velikým červeným srdcem na košilce. Je  moc krásný… Z těchto dárečků mám zvlášť velkou radost. Věřím, že byly darovány s láskou…

Mám schované dárečky mých synů  stejně tak si schovávám dárečky nebo výtvory mých vnoučat - obrázky vystavím v pokoji na mé nástěnce, pokud dostanu nějaký vlastnoruční výrobek, schovám si ho. Vždycky v tom vidím lásku, s jakou dáreček byl vyroben nebo pořízen.

A to je na obdarování asi to nejkrásnější: láska, kterou ten druhý chtěl projevit, nebo kterou já můžu takto projevit druhému.

Ale někdy člověk ani nepotřebuje dostat něco hmotného. Obdarovat lze i jinak. Někdy stačí třeba jen úsměv, dobré slovo, pohlazení, obejmutí, sms nebo email, obdarováním může být také odpuštění nebo usmíření, zájem o toho druhého, který třeba je smutný… a mohla bych pokračovat dál.

Ano, řekla bych, že dárky nemusí být drahé a velké, ale spíše se měří velikostí lásky, s jakou je člověk dává těm druhým…

Vánoce jsou dobou, kdy jsme všichni byli obdarováni Bohem – dostali jsme ten největší dar – Božího Syna Ježíše. On také přišel jako malé bezbranné dítě, nenápadně, ale s velkou láskou. Jeho láska všechno prozařuje a zahřívá i to, co je chladné. Jeho láska uzdravuje to, co je bolavé, zraněné…

Přeju nám všem, ať umíme druhé obdarovávat s láskou a také ať dokážeme vidět a ocenit, když nám druzí svými, třeba malinkými dárky nebo pozornostmi, úsměvem, zájmem, pohlazením, sms… dávají najevo, že nás mají rádi.  Pak můžeme být obdarováni a obohaceni navzájem…