Hřích aneb Dneska jsem vraždil

„Dneska jsem vraždil.“ Čtyřletý vnuk přede mnou stojí napjatě. Čeká, co na to řeknu.

Snažím se nedat najevo nějaké rozčilení, jinak by snadno mohlo najít v tomhle „děsení babičky“ zalíbení… a udělat si z něj zábavu. O to tedy nestojím. Už za mnou ostatně přišel s celou řadou „hrrrrozitánských“ zpráv…

„Vraždil jsi?“ Říkám to co nejklidněji, jako bych od toho rozkošného chlapečka očekávala, že každý den oddělá celou řadu lidí.

Dívá se na mne opravdu zklamaně. Asi čekal, jak se vyděsím, začnu bědovat. Ale tuhle radost ti neudělám.

„Moc jsem vraždil.“

„Moc?“

 „Ještě víc.“ Snaží se vypadat co nejvýhružněji, mám co dělat, abych se nedala do hlasitého smíchu. Co asi udělal? Možná zašlápl mravence. Koneckonců z jistého pohledu se i to dá přece pokládat za vraždu.

„No tak povídej, jak jsi vraždil…“ Prostě jsem to už nevydržela, nemohla jsem ho příliš dlouho zklamávat. Musím o jeho vraždění projevit zájem.

Zadíval se zmateně. „Víš, babičko, nebudeš se na mě zlobit?“

„Že jsi vraždil?“

„Jo.“

„No… vraždit se nemá.“

„Já vím.“

Chvíli se na mě zamyšleně dívá, možná uvažuje, jestli nepoběžím za strážníky a nenechám ho odvést. A pak se konečně přece jen rozhodne mi podat zprávu o svém vraždění.

„Víš, babičko, JÁ ZABÍJEL ČAS.“

„Co říkáš?“ Zopakoval mi to, tentokrát tichounce, jako by se tak velký zločin, tak velký hřích, nedal ani vyslovit moc nahlas. Chápu to. Už jsem si zvykla ho chápat…

Každou chvíli něco zaslechne z mateřštiny dospělých a neumí si to přeložit do té své. Jsou dvě mateřštiny, jedna je dospělých a druhá je dětí, a tyto dva jazyky se někdy jeví tak, jako by bylo třeba jeden pečlivě překládat do druhého…

Asi zaslechl frázi: zabíjet čas. Tolik lidí ji používá. Každou chvíli někdo někde promluví o tom, co zase zabil času. A tenhle chlapeček to nebere jako „jenom takové povídání.“

Zabíjení… To přece není hezké. Zabíjet se nemá… kvůli tomu chodí lidé do vězení, kvůli tomu jsou tady páni policajti. A pak… Čerti.

Čerti se také starají o to, co kdo dělá špatného, a zabíjení je něco moc špatného.

„Jak jsi vraždil?“

„Leh jsem si do postýlky a koukal se na televizi a on to byl moc špatný film,“ říká.

Už je mi to jasné. Za tohle vraždění mohu já. Tohle o tom zabíjení času bývá moje obvyklé úsloví, když vstávám od nějakého hloupého filmu v televizi.

 „To jsem zase zabila času.“

Zamýšlím se.

„Víš, to není hřích, když se zabíjí čas…“ Není?... Raději zpřesňuji: „Neboj se, to není žádný zločin.“

„Tak pro mě nepřijdou páni policajti?“

„Ne.“ Viditelně si oddechl.

Jak citlivé mívají děti svědomí… Co zkušeností a jakých zkušeností je třeba, aby jim svědomí dřevnatělo, okoralo…

Rozkošný vrah se na mne dívá zkoumavě. „Tak se může zabíjet?“

„Myslíš čas?“

„Jo.“

„Neměl by se zabíjet… jenže… není to trestné.“

„A nemělo by být, babičko?“

Dívá se na mne s takovou dojemnou důvěrou, jako by věřil, že já mám pravomoc rozhodovat o zákonech. Zamyslím se.

„Tohle se asi nepodaří prosadit,“ říkám, „žádné politické straně… to si žádná nedá do volebního programu…, i když by asi bylo na světě líp, kdyby se zabíjení času trestalo.“

Opravdu… myslím, že by si hodně lidí dalo hodně pozor, aby se nedostali do vězení, protože…

Zabíjeli čas. Konečně jsem začala uvažovat, je dobré, že se zabíjení času tak zlehčuje?

Usmála jsem se na vnuka a pohladila ho. Nebýt jeho, tak bych se nad tímhle podivným nápadem ani nezamyslela a dál bych klidně zabíjela čas. Co hezkého by mohlo na tomto světě být, kdyby lidé přestali zabíjet čas… kdyby přestali zabíjet tolik času…

Není zabíjení času taky tak trochu vražda? Anebo hodně… ne jenom tak trochu?  Není to… hřích?

Není to hřích, mařit ty fantastické možnosti, jaké nám byly dány, mařit je tím, že „zabíjíme čas“? Uvažuji…

Kolik času jsem asi „zabila“ dnes? Začínám ho počítat, a jenom začnu, už se toho lekám.

„Já už nebudu zabíjet čas, babičko,“ říká vnuk lichotivě a šplhá mi na klín, abych ho pochovala.

Je už těžký… jenže co bych ho nepochoval. Když už nebude vraždit… 

Z knihy E. Martina: Babičky a andělé

Tuhle knížku jsem si koupila minulý týden, je bezvadná, myslím, že není jen pro babičky. Je tam hodně věcí k zamyšlení...