Ježíši, uzdrav moje oči...

Před 15 lety jsem začala špatně vidět. Nejdříve jen trochu, ale pak se mi vidění zhoršovalo, takže jsem nakonec nebyla schopna vidět tváře lidí. Byl to docela problém, protože jsem v té době pracovala jako poštovní doručovatelka a znala jsem spoustu lidí. Ale když jsem je potkala nebo na mě někdo zavolal, neviděla jsem jeho obličej. Bylo to nepříjemné...  Příčinou byl šedý zákal, nejdříve na jednom oku a později i na druhém. Jediným řešení byla operace, při které mi lékař odstranil nemocnou čočku, a nahradil ji čočkou umělou. Chvíli trvalo, než jsem začala vidět zase normálně. Oko si pomalu zvykalo, musela jsem nosit tmavé brýle. Nakonec se vidění po několika týdnech upravilo a zlepšilo.

Právě na to jsem si vzpomněla při četbě evangelia o uzdravení slepého. Nebyla jsem sice slepá, ale vidění mi působilo velké potíže. Neviděla jsem lidem do tváře, neviděla jsem, jestli se usmívají nebo mračí, jestli jsou smutní nebo v pohodě…

Nabízí se zamyšlení: jaké jsou moje oči?

Moje oči jsou sice zdravé, ale přesto nevidím…

Nevidím krásu kolem sebe, přírodu, hvězdnou oblohu, nevidím, že se na mě někdo usměje…

Ale moje oči mohou být „slepé“ i jinak:

Nevidím, že někdo vedle mě má starosti…

Nevidím, že někdo potřebuje moji pomoc…

Nevidím, že bych měla odpustit…

Nevidím dobrý úmysl druhého…

Nevidím, že si někdo potřebuje jen tak popovídat…

Nevidím, že někdo potřebuje moji lásku…

Nevidím, že někdo potřebuje obejmout…

Nevidím… 

Ježíš uzdravil slepého, On může uzdravit i moji slepotu… On ví, jak na to, jen mu musím dát prostor a nechat ho, aby mohl i na mně vykonat zázrak. Operace oka nebyla příjemná, bolelo to. Možná i Ježíšovo uzdravování bude chtít „řez“, který bude bolet… Ale většinou to tak bývá, pokud má vzniknout něco dobrého a krásného, bez bolesti to nejde… Každá proměna bolí.

Ježíši, prosím, uzdrav moje oči, i když to třeba bude bolet, dej, ať zase vidím…