Důkaz

Třináctiměsíční holčička byla opravdu pěkná a hodná. Dobře papala, klidně spinkala, cvrček téměř „reklamní“. Jedinou starost rodičům, ale nejvíc babičce a dědovi, dělalo, že „nemluví“. Neřekla ještě ani „máma, táta, bába, dede“, nebo dokonce tak atraktivní slovo jako „hají“ jako ten sousedovic kluk, který je přece stejně starý.

Sice se zdá, že všemu rozumí, ale kdoví, jestli to tak je, dělala si starosti hlavně babička. Jednou opět vyrazila s vnučkou v načančaném kočárku na procházku. Cestou potkala přítelkyni, takže se daly do řeči a pomalu tlačily kočárek přes most nad řekou. Babička se přítelkyni svěřila se svojí obavou, zda je vnučka opravdu v pořádku.

 V tu chvíli přecházel přes most vytáhlý kluk. Zastavil se u zábradlí a jak je mezi mláďaty teenagerovského věku módou, vydatně a do daleka plivl do řeky. „No fuj,“ pohoršila se babička, zatímco dítě ho fascinovaně pozorovalo.

 Když na půl hodiny obě ženy s kočárkem zastavily, aby se rozloučily, nastrojená holčička se nadechla, přes okraj kočárku si důkladně odplivla a z pusinky se vydralo nejasné „uuj“.

„No co to děláš, propána,“ zlobila se babička a spěchala holčičce utřít uslintanou pusinku. „Neptej se, co dělá, a raduj se,“ zasmála se přítelkyně. „Tvoje vnučka ti právě poskytla ten nejlepší důkaz, že má zdravé oči, zdravé uši a jasný rozum!“

S malými dětmi býváme denně svědky zázraků – a ne vždycky si to uvědomujeme…

Podle knihy H. Chvátalové: Malá povzbuzení pro mámy a táty