Žena, která si zaslouží můj obdiv...

4. 2. 2012 21:41
Rubrika: Rodina

 

Možná se někdo bude divit, ale tou ženou je moje mamka. Proč? Její život nebyl jednoduchý. Dlouho jsem nevěděla, že měla neradostné dětství. Její rodiče sice nebyli rozvedeni, ale otec měl vztah s jinou ženou – celá léta. Nedával jí žádné peníze. Živila ji jen matka, moje babička (rovněž skvělá žena). Mamka v 6 letech onemocněla dětskou obrnou. S tímto postižením se potýkala celý život. Nikdy nemohla chodit tam, kam by chtěla, nemohla sportovat, chodit na hory. Pamatuju se, že chůze jí vždy dělala dost velké problémy. Přesto jsem nikdy neslyšela, že by si stěžovala, že by se cítila nějak omezená. S věkem se problémy zhoršovaly. Pak prodělala těžkou operaci nohy, protože přestávala chodit. Ale ani to moc nepomohlo. Nyní má nohu hodně pokřivenou, zdeformovanou…

Mamka byla hodně nadaná, výborně se učila. Bohužel kvůli situaci v rodině (kvůli špatným vztahům rodičů a kvůli finanční situaci) nemohla dokončit gymnázium, chyběl jí jeden rok, aby měla maturitu. Začala pracovat, aby se uživila. Pak se vdala a po roce jsem se narodila já, o 3 roky později moje sestra. Mamka byla s námi doma, protože pečovala o starou tetu, která s námi bydlela a pak také o svou maminku – mou babičku. Peněz u nás nikdy nebylo nazbyt, ale mamka si nikdy nestěžovala. Naučila se sama šít, plést, vzpomínám si, že jsem ještě na gympl chodila v přešívaných kalhotách, sukních i bundách. Mamka měla zlaté ruce, vše se naučila, krásně zpívala a hrála na klavír, co vzala do ruky, to uměla. To jsem vždy obdivovala. Hodně se nám věnovala, hodně nás naučila.

Když jsem se vdala, odstěhovala jsem se od rodičů, ale po roce a půl jsem se vrátila s jedním synem, kterému bylo 10 měsíců, a druhého jsem čekala… Moje manželství se rozpadlo. Mamka i taťka mi moc pomohli, mamka mě podporovala a pomáhala mi. Nikdy jsem od ní neslyšela výčitku, že to tak dopadlo. Nikdy také na mého muže neřekla ani půl slova špatného. Když jsem musela do práce, starala se mi o kluky, než mohli jít do školky.

Prožívala se mnou těžké roky, kdy jsem bývala často nemocná a v nemocnici, kdy jsem měla, problémy v práci… Podporovala mě, když jsem si dálkově dělala vysokou školu. Nikdy mi nevyčetla, že se učím, místo abych dělala něco doma… Podporovala mě, když jsem měla problémy s mými syny. Vždycky mě podržela. Když můj taťka dostal Parkinsonovu nemoc, infarkt a byl nakonec ležák, mamka vše snášela tiše, jen někdy jsem viděla, že pláče. Snažila jsem se jí pomáhat, staraly jsme se o taťku spolu až do smrti, zemřel doma.

Hodně ji trápilo, že dlouhá léta trpím depresemi. A ona mi nemohla pomoci. Pak jsem onemocněla s páteří tak hodně, že jsem musela na operaci. Přestala jsem skoro chodit a měla jsem hrozné bolesti. Zrovna v té době jsem musela řešit také situaci s bydlením, protože domek, kde jsme bydlely s mamkou, jsme po smrti taťky už nemohly udržet. Nebyly peníze na opravy, nebylo zdraví, nebyl nikdo, kdo by nám pomohl… Synové byli oba pryč, jeden se oženil a druhý studoval.

Nakonec jsme dům prodaly a s mamkou jsme se odstěhovaly do jiného města. Kdo někdy likvidoval dům, ví, co to znamená. Vůbec dnes nechápu, jak jsme to s mamkou (která chodila o francouzských holích, a já byla 2 měsíce před operací páteře)samy zvládly… Nikdo nám s ničím nepomohl. Myslím, že to byl malý zázrak, že tady pomohl jedině Bůh. Za týden po nastěhování do bytu jsem nastupovala na operaci a pak jsem nemohla dělat nic. Rok jsem musela být doma, než jsem se trochu po operaci dala dohromady. Zase vděčím mamce, že mi byla i tenkrát oporou. Byla jsem na tom dost zle a ona sama chodila o berlích. Naštěstí je tu Charita a pečovatelka, která nosila nákupy, protože moje mamka už více než 10 let nemůže chodit nikam ven. Vozila jsem ji občas na vozíčku na procházku. Byla vždycky moc vděčná…

A proč to vše píšu? Vloni jsem byla půl roku nemocná s depresemi a byla jsem na tom hodně špatně. Myslím, že jen mamčiny modlitby způsobily, že tady ještě jsem… Vím, že to mamku hrozně trápilo a také to mělo u ní následky. Já jsem se sice z toho trochu dostala, ale ona dostala v létě mozkovou příhodu. Naštěstí se celkem dobře zotavila. Jenže před Vánocemi jí zjistili nádor na tlustém střevu a rozsáhlé metastáze na játře. Tenkrát jsem myslela, že to nemůže být pravda. Lékaři mi řekli, že stav je velice vážný. Ano, je to tak. Mamka bydlí se mnou, tak vidím, jak to postupuje. Je to hrozné vidět milovaného člověka, člověka, který mi tolik v životě dal, pomohl, díky kterému vlastně ještě žiju, vidět, jak pomalu odchází. A já jsem bezmocná. Nemůžu nic dělat. Stav se opravdu zhoršuje. Mamka už nechodí, musím ji mýt, přebalovat, i doma vozit na vozíčku. Navíc se jí zhoršuje psychika, chce něco říct, a nejde to. Už se ani nepodepíše, nic už nepřečte. Je to hrozné, byla člověkem, který stále něco dělal. Vždycky říkala, že děkuje Bohu za to, že sice nemůže chodit, ale může dělat rukama. Stále pletla, háčkovala, vyšívala, přečetla hromadu knížek, luštila křížovky, kvízy, měla o vše zájem, dokonce se naučila i hledat na internetu… Moje skvělá mamka….

A teď je jako troska, slábne, je moc unavená, je na mě zcela závislá… Je mi z toho moc smutno a těžko. Ale na druhou stranu teprve nyní si uvědomuju, čím pro mě vlastně mamka byla a je. Byla pro mě nejen matkou, ale také přítelkyní, důvěrnicí, pomocnicí. I když jsem někdy měla jiný názor, vždycky jsme se domluvily. Někdy jsem ji nechápala, teď už chápu mnohem více… Tolik bych si přála, kdyby ještě neodcházela… ale nevím, jak to má Bůh v plánu. Jsem jí za tolik vděčná: za její trpělivost, za její ochotu vždy pomoci a nemyslet na sebe, ale vždycky mnohem více na druhé…Také to mě naučila. Nejde to vše vyjmenovat, je toho hrozně moc. A nyní, když už nemůže, vím, že se stále modlí, to jediné jí ještě zůstalo. Bez jejích modliteb by nám bylo určitě hodně těžko.

A ještě si uvědomuju jednu věc: její úžasnou pokoru – je hrozné, když si člověk nemůže nic sám udělat a je plně závislý na pomoci druhého. A mamka si nestěžuje, jen trpělivě vše snáší a je za vše moc vděčná. Jsem ráda, že jsme jí měla čas říct, jak moc si jí vážím, jak moc ji mám ráda. Řekla jsem jí teď vše, co jsem dříve nestihla, nebo co jsem dříve ani nějak nevěděla…

Nevím, jak dlouho tu bude, vím jen to, že člověka s tak zlatým srdcem už nikdy nepotkám. Je to nejlepší máma, jakou jsem mohla mít… Věřím, že jí Bůh odplatí a vynahradí vše …

Díky, maminko, za všechno… Mám tě ráda.

Zobrazeno 2755×

Komentáře

ramon

hm, tak píše život: krásný = těžký..

margotka1

díky moc všem ...

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková