Jednou v létě se do lesa nastěhovala ježčí rodina. Bylo krásně a teplo, a tak se celý den ježci bavili pod stromy. Vesele dováděli v polích, která se táhla podél lesa, hráli si na schovávanou a na honěnou mezi keři, chytali mouchy mezi květinami, aby zahnali hlad, a v noci usnuli na mechu. Jednou se ze stromu zvolna začaly snášet listy – přišel podzim. Ježci si hráli dál na honěnou a honili padající listy, kterých bylo stále víc. V noci už bývalo chladněji, a tak se ježci na noc hodně zavrtávali pod suché listy.
Bylo však stále chladněji a na řece se objevil první led.
Sníh listy přikryl. Ježci se celý den třásli zimou a v noci oka nezamhouřili, jaká jim byla strašná zima. A tak se večer rozhodli, že se jeden k druhému přitulí, aby se navzájem zahřívali.
Ale jak se k sobě přiblížili, rázem se rozprchli na všechny strany lesa – těmi svými bodlinami si způsobili spoustu zranění na nose i na nožkách. Opatrně udělali nový pokus, ale znovu si popíchali čumáčky. A pokaždé, když se zkusili k sobě přiblížit, opakovalo se to samé.
Bylo bezpodmínečně nutné nalézt způsob, jak se k sobě přitulit: ptáci se zahřívají jeden od druhého, zrovna tak králíci, krtci a všechna další zvířat.
A tak pomalinku, večer co večer, velice opatrně a něžně se k sobě přibližovali, zkoušeli všechny možné způsoby, vytrhávali si bodlinky, až konečně nalezli tu správnou polohu.
Vítr, který pofukoval, už jim nevadil, teď už mohli spát v teploučku všichni pohromadě.
Mohlo by existovat také „Desatero ohleduplného chování“. Mohlo by vypadat víceméně takto:
Podle knihy B. Ferrero: Příběhy pro potěchu duše
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.