Dva zlaté dny

Jsou dva zlaté dny v týdnu, kvůli kterým si nedělám vůbec žádné starosti – dva bezstarostné dny, posvátně střežené před strachem a obavami.

Prvním z těchto dní je včerejšek. Včerejší den se všemi svými starostmi a problémy, se všemi bolestmi a potížemi, se všemi chybami, nezdary a trapasy už pominul a nedá se vrátit. Nemohu již vzít zpátky slovo, které bylo jednou vyřčeno. Vše, co způsobilo v mém životě omyl, lítost a zármutek, je nyní v rukou všemohoucí Lásky,  jež dokáže vyvést med ze skály a dát vytrysknout sladké vodě uprostřed vyprahlé pouště. Kromě krásných vzpomínek, sladkých a něžných, které se linou jako vůně růží ze dne, který minul, nemám již se včerejškem co do činění. Byl můj. Nyní je Boží.

Druhý den, o nějž si nemusím dělat starosti, je zítřek. Zítřek se všemi možnými nehodami, úskalími, problémy, velkými možnosti a chabým výkonem, s chybami a neúspěchy se vymyká mé kontrole stejně jako jeho mrtvé dvojče –včerejšek. Je to Boží den. Slunce v něm vyjde v plné záři, nebo zahaleno mraky,  ale vyjde. Kromě hvězdy naděje a víry, jež nad zítřkem věčně září jako něžný příslib dneška, nemám ve svých rukou nic z toho nezrozeného dne milosti. Zítřek je Boží den. Můj teprve bude.

Pro mě teď zbývá jen jediný den v týdnu – dnešek! Můžete vybojovat pouze dnešní bitvy. Každý člověk může odolat pokušení právě jen ten den. Každý muž či žena dokáže nést břemena jen jednoho dne. Když si však dobrovolně naložíme břemena těch nezměrně věčných dní, včerejška a zítřka – břemena, která dokáže unést jen všemohoucí Bůh – zhroutíme se pod jejich vahou. Nejsou to zážitky dnešního dne, co přivádí lidi k šílenství, ale výčitky z něčeho, co se událo včera, nebo strach z toho, co přinese zítřek. To jsou Boží dny. Nechme je Bohu.

Proto tedy přemýšlím, pracuji a cestuji, ale jen jeden den v týdnu. To je můj den. Řádně plním své úkoly a vyřizuji záležitosti tohoto svého dne; a Bůh, všemohoucí a milující, se stará o včerejšek i zítřek.

Z knihy Brian Cavanaugh: Kam patří mořské panny