Úsměv

Byl jednou jeden úsměv, který si vykračoval po světě. Byl to úsměv srdečný, veselý a plný citu. Byl tak šťastný, jak jen úsměv může být, a občas si pohvizdoval.

Jednoho dne přišel do městečka, kde viděl zvláštní neklid u obyvatel, a to se projevovalo i v dopravě. Čekal spořádaně na zelenou, když tu se srazila dvě auta. Zastavila se skřípěním na kraji silnice, dvířka se otevřela a z prvního auta vyskočil muž s divoce nasupeným výrazem ve tváři. Úsměv se mu bleskově přilepil na rty a ozářil mu tvář ochotným a přátelským světlem. Nazlobená paní, která vylézala z druhého auta se zaťatými pěstmi, zůstala překvapeně a udiveně stát. Pak se také usmála.

„Promiňte, prosím, je to moje chyba,“ řekla hned.

„To se stane! Jen klid…“ odpověděl muž. „Dáme si  společně kávu?“

Úsměv pokračoval v cestě. Rozesmál úřednici na poště a celá fronta čekajících lidí si začala povídat.

Prošel přes tvář učitele a studenti začali zase dávat pozor.

Zastavil se na tváři lékaře na poliklinice a nemocní se cítili lépe.

Pak přišla řada na úředníka na magistrátu, na pokladní v supermarketu, na manžela, který se vracel domů z práce, a na dva kluky, mezi nimiž vládlo odjakživa bojové napětí…

Večer se dal úsměv znovu na cestu. Byl trochu unavený, ale městečko bylo o něco šťastnější.

Úsměv je jako světlo v okně tvé tváře, které prozrazuje lidem, že srdce je doma.

Tak se usměj. A ještě!

Když se přestala usmívat kulaťoučká a hlaďounká slíva,

stala se z ní vysušená švestka. 

Podle knihy B. Ferrera: Květiny pro duši

Moc přeju nám všem, abychom se dokázali usmívat...