Jak je důležité odpustit

Postní doba… možná máme různá předsevzetí, každý ji prožívá jinak, podle svých možností. Možná k ní patří i jedna důležitá věc: učit se odpouštět. Vždyť přímo ve slovu odpustit je ukryto slovo půst. Před pár dny jsem udělala jednu dost velkou chybu. Ublížila jsem někomu, koho mám moc ráda, protože jsem se v ten den cítila hodně špatně. Uvědomila jsem si to, ale už to nešlo vzít zpět… Většinou to tak bývá.

Je mi to moc líto. Brečela jsem a uvažovala, co dělat. Naštěstí jsem si vzpomněla na slova z jedné duchovní obnovy: „Bůh nepočítá, Bůh miluje…“ To je super. Jasně, Bůh mi to určitě odpustí, ale já musím udělat první krok – omluvit se tomu, komu jsem ublížila. Taky jsem to udělala, nešlo to jinak, jen formou sms. Věřila jsem, že ten člověk pochopí moji omluvu a upřímnou snahu to napravit, vždyť každý z nás občas udělá něco, co vůbec nechce – prostě něco pěkně zvorá… Věřila jsem, že když udělám ten první důležitý krok ke smíru, ten druhý to přijme. Poslala jsem čtyři sms s omluvou a prosbou o prominutí. A stále jsem čekala odpověď. Bohužel marně. Je mi hrozně z pomyšlení, že mi ten druhý asi neodpustil… Je to pocit bezmoci, beznaděje…

Hodně jsem o tom přemýšlela. Dnes v evangeliu Ježíš učí své učedníky, jak se mají modlit. Tak se mi zase tohle všechno vybavilo. Vždyť přece v modlitbě Otče náš říkáme: „…a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“

Vím, že je někdy moc těžké odpustit. Hlavně tenkrát, když ten druhý trvá na svém nebo vůbec svoji chybu neuzná a neomluví se. Já jsem udělala všechno, co bylo v mých silách, abych to dala zase do pořádku, ale bohužel asi marně… Je mi z toho těžko. Ale zároveň si uvědomuju, že je to vlastně i pro mě velké ponaučení, abych se já takhle nikdy nechovala k druhým, ale snažila se vždy vidět dobrou vůli a snahu toho druhého. 

Možná s tím máme všichni občas problém, ale po téhle trpké zkušenosti jsem se rozhodla, že se budu s Boží pomocí vždycky snažit odpouštět. Kdyby mi Bůh nechtěl odpustit, bylo by to hrozné. Naštěstí ale Bůh nepočítá – Bůh miluje. Aspoň toto je mi teď v téhle smutné situaci útěchou.

Bože, díky, že jsi jiný než my lidé. Díky, že ty máš s námi vždycky slitování, i když ti někdy pěkně musíme „lézt na nervy“. I když slibujeme a zase znovu děláme stejné chyby. Díky, že nás přijímáš i s našimi selháními, díky, že odpouštíš, že máš s námi nekonečnou trpělivost, že ty nepočítáš, ale miluješ. Díky, Bože!!!