Deset minut je lepší než nic

„Rodiče nemají pro mě čas. Nemohu s nimi vůbec mluvit o svých problémech.“ Tak si často stěžují na svou bídu mnohé děti a mladiství poradcům na lince důvěry. Podle výpovědi odborníků dnes hrozivě přibylo tohoto volání o pomoc. Stále více chlapců a dívek se děsí toho, že nemají ve svých rodičích společníky.

Děti přece mají na srdci tolik přání, které by chtěli probrat se svými rodiči! Je smutné, že rodiče chtějí mít „svůj klid“, jak ukazuje tento příklad:

Tatínek čte noviny. „Tatínku!“ ozve se syn.

Tatínek zabručí: „Co je?“ „Musím také číst noviny, až budu velký?“

„Ovšem!“ „Proč, tati?“ Tatínek neslyší, protože opět čte.

„Proč, tatínku, chtěl bych to vědět!“ „Hm. Proč? Co proč?“

„Proč musím taky číst noviny, až budu velký?“

„Můj Bože, dospělý člověk přece čte noviny! Musí být stále informován!“

„Co znamená informován, tati?“

„Prosím tě… to je asi jako  orientovat se, rozumíš?“

„Ne!“

„Tak si o tom promluvíme jindy! Teď mě nech číst!“

„Proč nemůžeš číst, tati, když s tebou mluvím?“,"Protože mě to ruší, mluvení vždycky ruší. Ćlověk by měl mluvit co nejméně, pamatuj si to!“

„Ale náš učitel mluví hodně, tati!“

„Tak dost! Vždyť je to učitel a ti mohou mluvit. Ale děti mají být zticha, chápeš?!“

„Ale když ve škole celou hodinu neotevřu pusu, učitel hubuje!“

„Hrome, už je toho dost! Už chci konečně číst! Když mě dál budeš bláznit otázkami, budu brzo zralý pro blázinec!“

„Budeš tam taky muset číst noviny, tati?“

„Propánakrále! Tam ani nejsou noviny!“

„Prima, tati,“ řekl syn, „přijdu tě tam navštívit a budu si s tebou povídat, to tě nebude rušit!“

(Martin Mulow)

Je vůbec něco důležitějšího, než aby rodiče měli čas pro své děti, čas pro otázky malých, čas pro problémy dospívajících a mladistvých, čas na hru s nimi? Nic důležitějšího nemůže být!

Kdo chce udělat něco pro rozvoj svých dětí, musí si na ně udělat čas. Nemusí to být zrovna každý den dvě hodiny. Půl hodiny stačí. A když je to někdy jen 10 minut – je to lepší než nic.

Podle knihy R. Abeln; A. Kner: Ćas pro druhého